Domácí násilí

Domácí násilí nadále zůstává kontroverzním tématem. Mnoho osob se stydí přiznat, že se doma staly nebo nadále jsou obětí násilí. I přes čím dál hlubší pohled na problematiku domácího násilí zůstávají v převážném počtu případů jeho obětmi ženy.

Studie agentury EU FRA, zaměřená na problematiku násilí na ženách ve všech členských zemích Evropské unie uvádí, že v České republice 32 % žen zažilo fyzické a/nebo sexuální násilí ze strany současného nebo bývalého partnera nebo jiné osoby po 15. roce věku. Bohužel to číslo nepatří k nejnižším, ale zároveň není nejhorší. V každém případě je třeba říct, že v Česku takový problém existuje.

DOMÁCÍ NÁSILÍ, TO NENÍ JEN BITÍ

Jev domácího násilí zahrnuje nejen fyzické útoky, ale také psychické a sexuální. Psychické násilí je nesmírně těžké dokázat. Nezanechává viditelné stopy, kvůli tomu rezignované ženy nevidí ani tu nejmenší šanci, jak vyhrát soudní při.

Ovšem dokonce i v případě fyzického násilí se ženy málokdy rozhodnou učinit kroky, které by jim umožnily vytrhnout se z rukou pachatele. Proč? Rozhodující roli obvykle sehrávají ekonomické faktory. Oběť finančně závisí na svém tyranu, je si vědoma, že nezvládne uživit sebe a děti. Souhlasí tedy se systémem, v němž k ní je přistupováno téměř jako k otrokovi. Ve většině případů osoba zažívající domácí násilí upřímně věří, že se partner změní, přijímají tedy další omluvy a ujišťování, že se to více nebude opakovat.

UHODIL VÁS JEDNOU? UDEŘÍ PO DRUHÉ

Cyklus domácího násilí má tři fáze:

• Fáze narůstání napětí zahajuje cyklus násilí. Toto narůstající napětí je viditelně pociťováno. Množí se konfliktní situace, které se zdánlivě opírají o maličkosti a drobná nedorozumění.
• Fáze ostrého násilí následuje společně s výbuchem agresivity pachatele. Jde právě o dobu, kdy se násilník dopouští násilí a nevšímá si proseb a pláče. Cítí se jako pán a vládce. Svou frustraci si vybíjí na oběti, nehledí přitom na následky svých činů.
• Fáze líbánek je fází kajícnosti, žalu, pocitu viny a chuti k nápravě. Pachatel se kaje a chce odpykat svou vinu. Ujišťuje o své lásce, projevuje zájem a prosí o odpuštění. Ze začátku je toto chování autentické a upřímné. Ovšem po každém dalším cyklu na sebe tato fáze bere podobu vykalkulované hry na city, která má za cíl jen udržet oběť u sebe.

SKUTEČNÉ VYMÁVÁNÍ MOZKU

Oběti domácího násilí jsou podrobeny dlouhodobé manipulaci ze strany svých tyranů. Neustálé hrozby posilují strach a zoufalství. Pachatel oběť izoluje, zbavuje ji sociálního zázemí a tak i šance na útěk. Nešťastné ženy na otázku, proč od partnera neodešly, obvykle odpovídají, že neměly kam jít. Už neměly přátele, často dokonce ani blízké známé. Byly odříznuty od kontaktů s rodinou a dokonce i v případě, kdy tyto kontakty udržovaly, tak jen sporadicky a výrazně ztratily na kvalitě. Mnohé z obětí přiznaly, že dokonce ani jejich rodiče si nebyli vědomi toho, co se dělo za zavřenými dveřmi domu. Neměly v sobě tolik odvahy, aby se jim přiznaly, že láska proměnila jejich život v peklo.

Mezi technikami vymývání mozku používanými pachateli násilí můžeme rozlišit:

• neustálé uvádění do stavu únavy, který mí snížit riziko kladení odporu,
• dočasnou náklonnost vyvolávající u oběti úlevu,
• demonstrování všemocnosti,
• degradaci oběti: zbavení ji sebeúcty, snižování vnímání vlastní hodnoty, hledání příčin a důvodů výbuchů agrese v ní samé.

Kvůli tomu všemu začíná být oběť bezradná. Psychologický syndrom naučené bezmocnosti propagoval Marin Aeligman:

Můžete začít být pasivní, pokud se zcela poddáte rezignaci, pokud získáte přesvědčení, že nic co děláte, bez ohledu na to, jestli jste poraženečtí nebo jestli zaujímáte postoj zcela spoléhající na stát, vaši situaci neovlivní.

L. Walker si povšimla, že tento syndrom je charakteristický také pro oběti domácího násilí. Čekají na špatné události, protože jsou přesvědčené, že se jim nedá zabránit. Přijímají vše pasivně ve víře, že násilí je nevyhnutelné, že vyvinutí jakékoliv aktivity jejich životní situaci nezmění. Kromě toho, že toto přesvědčení není pravdivé, vyvolává také deficit motivace a závažné kognitivní poruchy.

Působení syndromu vyvolává nebezpečné psychologické následky ve sféře:

• emocionální (deprese, hněv, stud, zkreslení pocitu důstojnosti, sebevražedné myšlenky),
• biologické (nespavost, přecitlivělost, zesílené reakce na stimuly),
• interpersonální (sociální izolace, problémy se sexualitou, problémy navazovat nové vztahy, sekundární viktimizace).

AGRESE RODÍ AGRESI

Jednou z důležitých interpersonálních poruch je také transformace z roli oběti do role pachatele násilí. Obzvláště je to viditelné v případě osob, které byly v dětství týrány. Velmi často (ovšem je nutné zdůraznit, že se nejedná o obecné pravidlo) opakují schéma chování, které sami zažívaly, když byly dětmi, ať už na vlastní kůži nebo jako pozorovatelé násilí mezi rodiči.

U žen, které zažívají ve vztahu násilí a které nezaznamenaly zájem o svou dramatickou situaci, se začínají projevovat frustrace a po léta tlumený hněv. To vede k překročení hranice odolnosti a aby se vymanily z rukou tyrana, rozhodnou se ženy zabít.Ženy, které učinily rozhodnutí o vraždě svého životního partnera, v tom viděly jedinou šanci na změnu svého osudu.

Z dosavadních výzkumů vyplývá, že většina žen prožívajících násilí a nakonec zavraždivších své tyrany, vykazovala syndrom posttraumatického stresu (PTSD), spojovaný především s poruchami typickými pro americké vojáky vracející se z války ve Vietnamu. Ukazuje se ale, že klinický obraz PTSD pozorujeme rovněž u obětí domácího násilí.

U 80 % pachatelů vražd existoval dlouhodobý konflikt mezi pachatelem a obětí. Kanadské výzkumy z r. 2000 jasně ukazují, že pokud je žena pachatelkou vraždy, stává se její obětí nejčastěji manžel nebo druh. Vražda je obvykle přímou reakcí na násilí.

Týrání dětí

Násilí na dětech nadále představuje téma veřejné debaty. Zastánci tělesných trestů zdůrazňují, že musí z dětí vychovat řádné lidi a učí je, že za negativní chování jsou neseny následky. Na druhé straně nadšenci pro bezestresovou výchovu tvrdí, že násilí není výchovnou metodou, ale jen týráním dítěte. Nezávisle na tom, na které straně barikády stojíte, byste měli vědět, že týrání dětí je závažný problém, který může narušit jeho další vývoj.

V r. 1962 Kempe a Silverman zavedli lékařský termín – syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Ten zahrnuje fyzické násilí, sexuální zneužívání, ale také zanedbávání a emocionální újmu. Jednou z nejotřesnějších forem ubližování dítěti je Münchhausenův syndrom v zastoupení. Rodič si vymyslí chorobu dítěte, udává falešné informace a dokonce vyvolává symptomy nemoci! Vyžaduje neustálé testy a další vyšetření, zpochybňuje kompetenci lékařů a věrně bdí u nemocničního lůžka dítěte. Příběh Julie Gregory, sepsaný v podobě knihy Bezbranná, ukazuje, jak moc lze zničit zdraví a psychiku svého dítěte. V Česku je diagnostikováno několik takovýchto případů ročně.

NEBUĎTE VŮČI NÁSILÍ LHOSTEJNÍ!

Vysvobodit někoho z role oběti násilí není snadné, ale není to ani nemožné. Všímejte si svých blízkých, kteří se začali izolovat. Dětí známých, které začaly být nervózní a smutné. Násilí mohlo zasáhnout i je. Pamatujte si, že násilí se může skrývat všude. Nevyskytuje se jen v patologických rodinách. Může se objevit i v našich, tzv. spořádaných domácnostech.

Klíčový význam mají osoby, s nimiž se oběť stýká. Projevování zájmu může pomoci osvobodit z domácího pekla. Pokud sami máte problém můžete vždy zavolat na linku bezpečí.