Obsah
Den bez data. Místo bez lokalizace. Jen objektiv kamery zaznamenávající černobílé obrazy označené rokem 1963. Vidí hutní halu na předměstí Moskvy a pozorně sleduje, jak z dodávky vyskakuje několik mužů, kteří po chvíli vytahují svou oběť s pytlem nataženým přes hlavu. V SSSR člověk odsouzený v bleskovém procesu k smrti očekává střelu do týla nebo oběšení. Ale on není běžný odsouzenec – je to člověk, který v strategický okamžik zničil vojenskou sílu Sovětů. Takoví lidé se zabíjejí manifestačně. Muži ho bez skrupulí vhazují do rozpálené hutní pece. Kulminační bod natočeného filmu, který se později promítá sovětským špionům – aby se jim ukázalo, jak končí vlastizrádci.
Od konce na začátek a zpět
Smrt Olega Peňkovského dodnes zůstává legendou. Někteří tvrdí, že byl zastřelen. Jiní se domnívají, že byl poslán na Sibiř, kde spáchal sebevraždu. V příbězích o špionech se propaganda a iluze proplétají s realitou – tak malý mikrosvět jednotlivce padá do stejného ozubeného mechanismu, který otáčí ozubenými kolečky světa v makro měřítku. Oleg Pěnkovskij byl ale tou malou částí mechanismu, který byl – otáčejíc se na opačnou stranu – schopen zastavit celý stroj. Jak jeden z nejlepších sovětských vojáků přešel na stranu nepřítele?
Mladý Oleg rychle šplhal po kariérním žebříčku. Jako politický důstojník vjel společně s Rudou armádou do Polska 17. září 1939, později se účastnil války s Finy a následně vedl pluk protitankového dělostřelectva v boji s nacisty. Na jeho hrudi se objevovalo čím dál více vyznamenání za hrdinství a jeho nevšední způsob myšlení přitáhl pozornost GRU – vojenské rozvědky. Právě tak se z něj stal špeh pracující pro SSSR. Mladý Oleg rychle šplhal po kariérním žebříčku. Jako politický důstojník vjel společně s Rudou armádou do Polska 17. září 1939, později se účastnil války s Finy a následně vedl pluk protitankového dělostřelectva v boji s nacisty. Na jeho hrudi se objevovalo čím dál více vyznamenání za hrdinství a jeho nevšední způsob myšlení přitáhl pozornost GRU – vojenské rozvědky. Právě tak se z něj stal špeh pracující pro SSSR.
Systém je pro lidi a ne lidé pro systém
Sověty ale s Pěnkovským pojí ještě větší naděje a v roce 1955 se stal odborníkem na jaderné zbraně – které tehdy byly prioritou. Jeho úkolem bylo porovnání úspěchů sovětských a západních vědců a provést pátrání v dokumentech, které bylo třeba ukrást nepříteli. Začal tedy cestovat po celé Evropě jako armádní attaché.
Profesně – hvězda na nejvyšších politických příčkách SSSR. Soukromě – muž dcery generála, díky čemuž dostal byt v centru Moskvy a těšil se ještě větším privilegiím. Sovětští armádní hodnostáři si mnou ruce. Bezvadná Pěnkovského osoba skrývá jen jeden háček. Háček, který byl zpočátku jeho velkou předností, která ho vedla na vrchol, a který z něj měl brzy vytvořit velkého nepřítele systému. Oleg je idealista, který je pro dobrou věc schopen obětovat vše.
Cesty na Západ mu ukazují svět, který mu byl po celý život představován v křivém zrcadle – vidí svobodu, blahobyt – vidí systém podřízený svobodným lidem. Všimne si, že on oproti tomu podporuje systém, který je parazit – požírající lidi, kteří ho krmí.
Svět o velikosti rukou jednoho člověka
Oba systémy na sebe narážejí od konce 2. světové války. SSSR je největší vojenská síla světa – disponuje obrovským jaderným potenciálem, kterým by – v případě války – mohl srovnat se zemí celé Spojené státy. Taková slova chrlí z tribuny Chruščov téměř na každém svém vystoupení, i když je nikdo nemůže potvrdit. Obě velmoci rozdmýchávaly atmosféru strachu, když promítají instruktážní filmy pro případ nukleárního útoku. Svět se pomalu blíží k okraji, ale jsou na něm místa, která nemíří na stejnou stranu – jako malé ostrovy, které se oddělují od pevniny.
Přesvědčili se o tom dva američtí turisté, kteří se jisté letní noci 1961 procházeli po Moskvě. Náhle se ze stínu u řeky vyloupl muž, který jim předal dvě obálky a požádal, aby je doručily na americkou ambasádu, pak se úplně rozplynul ve tmě. Byli překvapení a podezřívaví, ale udělali to. Co bylo v obálkách?
V jedné z nich se nacházela nabídka špionáže pro USA a v druhé pokyny pro CIA ohledně kontaktu. Podepsané jménem a příjmem plukovníka sovětské rozvědky. To, že se někdo na tak vysoké úrovni sám ozval Američanům s úmyslem špehovat Sověty, bylo pro představitele Spojených států natolik neuvěřitelné, že zpočátku Olega považovali za osobu nastrčenou KGB. Spolupráce ale začala.
Hra o všechno
Moskevský park. Dohodnutý den. Paní Chisholmová – manželka velvyslance Velké Británie v SSSR – si vyšla na procházku s dětmi. Přichází k ní Oleg, který si vesele povídá s jejími dětmi a dává jim bonbony. Paní Chisholmová ale sladkosti rychle schovala do kapsy a Pěnkovskij si za chvíli šel po svém. Setkání tedy bylo krátké. Jako jejich každé jiné. V bonbonech byly ukryté mikrofilmy s tajnými dokumenty o sovětských raketových plánech. Jedny z mnoha, které špion Američanům tímto způsobem předal.
1961. V londýnském hotelu chodby v noci zhasínají a lidé se v tu dobu schovávají v tichých pokojích. Oleg Pěnkovskij vyklouzl a vstoupil do prázdného výtahu tak, aby ho nikdo ze sovětských ekonomů, s nimiž přijel na tuto konferenci, náhodou nespatřil. Vstupuje do pokoje vyplněného cigaretovým dýmem. Čekají na něj. Tuto noc agenti CIA poznají asi nejdůležitější informace tohoto období, které už brzy umožní zamezit ozbrojenému konfliktu. Dozvědí se, že Sovětský svaz sice disponuje arzenálem jaderných hlavic, ale ty jsou naprosto nepoužitelné bez balistických raket, které Sověti nejsou schopni správně přizpůsobit, nemluvě o vedení mezikontinentální války.
Poslední dějství
Válka visí ve vzduchu, jako velký, špinavý lustr na tenké niti visící nad stolem, a který může kdykoliv spadnout a zabít všechny spolustolovníky. V Berlíně, přes který každou minutu prchá na Západ jeden člověk, proti sobě stojí Rudá armáda a Marines. S němým souhlasem Američanů Sověti staví zeď v samotném centru města – toho samého města, z něhož se nedávno začala šířit válka. Ale oči celého světa míří na malý ostrov ležící několik tisíc kilometrů odtud – na Kubu, kde Sovětský svaz shromažďuje své vojenské námořnictvo a začíná se stavbou balistických střel, díky vstřícnosti komunistického vedení Havany. Začala kubánská krize.
Je rok 1962. Ve snaze poněkud uklidnit americké zděšení jeden ze státních podtajemníků oznamuje, že Chruščov blafuje a USA má ve skutečnosti nad SSSR drtivou vojenskou převahu – využije tak informace předané Pěnkovským. Mezitím Chruščov dospěl k závěru, že když Američané vědí, že blafoval, znamená to, že Sověti mají ve svých řadách špeha. Ovšem skutečnou zpravodajskou práci vykonal Jack Dunlop – americký důstojník naverbovaný SSSR. Dostal se k mnoha sovětským dokumentům, které se dostaly do rukou USA. Tyto dokumenty jsou tak strategické a tajné, že k nim má přístup jen tisíc osob z nejvyšší úrovně velitelství…
Od té doby KGB sledovala všechny cizince, kteří se zdržovali v Moskvě. Do podezření se velmi rychle dostal britský velvyslanec, ovšem pozornost přitahují zvláštní schůzky jeho ženy s tajemným mužem – setkání rozhodně příliš krátká, aby ji bylo možné podezřívat z románku. KGB ho chce chytit přímo při činu – skrytá kamera v Olegově bytě zaznamenává, jak píše hlášení pro Američany, po čemž je vhodil do mrtvé schránky. Tak Pěnkovskij padl do pasti.
Kubánská krize se kdykoliv může proměnit ve válku. John Kennedy se rozhodl zvolit velmi agresivní kurz, když vydal rozkaz potopit všechny sovětské jednotky, které se blíží ke Kubě. Proč kráčel po tak tenké linii? Protože věděl, že Sověti nedisponují odpovídajícím arzenálem, aby mohli svést jakoukoliv válku s USA a že pokud zajdou příliš daleko, smetou Američané polovinu Sovětského svazu ze zemského povrchu. Kennedy držel v rukávu karty, které vytvořily full house. Karty, které rozdával Oleg Pěnkovskij. Jeden z lidí, kteří zachránili svět před jadernou válkou, a kterého svět nedokázal zachránit.
Jeho proces v roce 1963 proběhl jen na oko. Rozsudek padl mnohem dříve, proto se Pěnkovskij ke všemu přiznal. Jen nevěděl, jak brutální smrt ho čeká…